Zemřel kamarád pan H.

Umýt, ustlat, převléct, nakrmit, aplikovat, změřit, nakrmit, odsát, umýt, spát.

Pan H. se už s nikým nebaví. Lépe řečeno nikdo se už nebaví s panem H. Ví, kdy má natáhnout ruku na odběr krve, kdy nastavit paži na dávku inzulínu, kdy zavřít oči, vypláznout jazyk, polknout.

Stal se přítěží. Nepoužitelný. Pro společnost nepotřebný. A smrt ne a ne přijít. Ke smůle okolí.

Hodiny se dívá do zdi. Čeká. Nevím na co nebo na koho, ale čeká. Možná na smrt, možná na milovanou osobu. Tak či tak nikdo nepřichází.

„Zavři dveře, a vypadni....co chceš? “

„Já...přinesla jsem vám infúzi...jsem tady nová...tak kdybyste cokoli potřeboval...“

„ Já nic nechcu, hlavně vypadni a tu infúzi si strč do #$%&*+“

Stálo mě tenkrát hodně sil neutéct, nekřičet, nebýt zlá...

„Lituji, ale tam už mám léky od rána a injekci proti bolesti od paní ze šestky.“

„O co ti jde? Nerozuměla jsi? Vypadni a už sem nikdo nechoďte.“

„Skoro vůbec nepijete, chcete čaj, nebo radši vodu?“

„Dej mi pokoj!“

„V tom případě tady s tou infúzí budu často. Aspoň trošičku, jinak se odtud nehnu a co ten oběd, ani jste se toho netkl, pomůžu vám, posadíme se, zvedneme pod hlavou, táák ...aspoň pár lžiček..no, to je ono, výborně, jste moc šikovný“

-Flus...porce špenátu přistála na právě převlečeném povlečení.

„Vlez mi na záda, nikdo se tě o to neprosil, sežer si to klidně sama.“

80-ti letý muž - celý život obětoval práci a své rodině. Žena mu už dávno zemřela a jediný syn si zatím nenašel chvilku pro svého zestárlého a těžce nemocného otce. Zůstal sám. Nepotřebný, opovrhovaný, nemilovaný.  Zůstal sám se svými vzpomínkami na časy, kdy měl pod sebou 400 zaměstnanců, přátelil se s nejvlivnějšími lidmi a ke štěstí mu chybělo jen víc peněz pro rodinu. Teď by to všechno udělal jinak. Zůstal sám.

O mnoho, mnoho dnů později...

Zavedla jsem panu H. flexilu, byla jsem na sebe pyšná, snad poprvé jsem to zvládla sama. Krevní návrat pozitivní, bez otoků. Už jen zalepit a hotovo. Zalepit...ZALEPIT!!! To snad né, zapomněla jsem lepení, takže při sebemenším pohybu si to vytrhne, všude bude krev, takže musím převléct celou postel, umýt ho a zavést kanylu znovu, teda pokud má ještě někde nějakou dobrou žílu. U „normálního“ pacienta by to nebyl problém, ale tenhle, ten mě v tom nechá. Do háje.

„Pane H., moc se omlouvám, ale zapomněla jsem si donést takovou pojistku proti vytržení, takže vás budu muset znovu píchnout, leda že byste udržel tu ruku v klidu, ale.. to je fuk, donesu si nové pomůcky, omlouvám se.“

Jdu dlouhou chodbou na sesternu, nespěchám. Vím, že to nezvládne, ani kdyby chtěl je moc slabý. A navíc, on ani nechce...

Po otevření dveří pokoje číslo 7 se mi naskýtá krásný obraz: Vidím muže, který s vypětím všech sil přemáhá sám sebe, aby nataženou rukou nepohnul ani o centimetr.

„Pane H. vy jste to dokázal. Vy jste skvělej“

Přemáhám slzy a nahazuji profesionální tvář. Ta radost, ta neskutečná radost toho, že i v tom nejhorším člověku je přece jen kousek dobra, když chce ovšem...

„To vy jste skvělá“

„Pane H. budeme kamarádi?“

„Budeme, Pavlínko“

Jedna z posledních slov, která pan H. slyšel na tomto světě. Opuštěn nejbližšími, ale né sám.