Anděla

Pěší pouť z Vranova nad Dyjí na Velehrad. 150km, 5 dnů, pot, bláto, únava, hlad a žíža. Pavla šla už tisíc kilometrů bez přestávky a nepila minimálně dva dny. Nebo aspoň tak jí to přišlo. Dominik jí utěšoval, že už brzy budou na konci dnešního putování. Věřila mu, neměla na výběr. Vyprávěl jí, že minulý rok mu jedna starší paní dala do ruky klíč od domu, když projížděla na kole kolem poutníků se slovy: „ Támhle ten rohovej dům je náš, tak se tam zatím vysprchujte, já hned přijedu a udělám něco na jídlo“

Pavle to dodalo sílu jít dál. Měla hlad a chtěla se umýt. Naděje, že se jí dnes splní obojí ji hnala dopředu. Dominik utíkal napřed, aby měl větší šanci, že jej ta hodná žena příjme znovu pod svoji střechu i s jeho Pavlínkou. Při představě řečí, které by vedla, kdyby usínala hladová ještě nepatrně zrychlil. Mezitím šla Pavla s davem poutníků a přemýšlela o tom, proč je život tak hrozně nefér a krutej, proč se jí nic nedaří. Letošní prázdniny se jí zhroutily všechny sny jako domečky z karet a ona už je nechce znovu stavět. Dostala nabídku práce, ale už dlouho se jí nikdo neozval. Asi to budou podvodníci. Takže jen čeká. Už dva měsíce. Každej si jí na to ptá : „ Tak co Pavli, co práce, máš nějakou? a kde a co a proč? a kdesicosi...“ Ona už neví, co odpovídat, vlastně už neví vůbec nic. Je zklamaná a utápí se v beznaději. Lituje se. Nikdo jí nechápe, jinak by všichni kolem nebyli tak divně veselí. Každý si táhneme svůj kříž, říká jeden kněz. Jo, ale ona má zaručeně ten největší ze všech! Bůh je krutej, jestli teda je...

Dominik se vrací zpátky. Zapomněl si boty a tyhle co má, jsou malé, takže má nohy samý puchýř a odřeninu. Nenaříká si. Všechno to obětuje za Pavlínčino štěstí. Není mu dobře, asi je nachlazený, přesto utíká zpět několik kilometrů, jen aby byl zase s ní a mohl jí pomoct nést batoh. Už ji vidí. Nejde sama. Nikdy nejde sama. Neumí to, možná se bojí svých myšlenek, možná má jen ráda společnost lidí, možná je to všechno jinak... Mává klíčem, který mu dala ta stará paní. Pavla je ráda, že Dominik nezklamal. Dominik je rád, že je Pavla ráda. Vezme Pavle batoh ze zad a nechává jí jít s přáteli. Třeba si všimne, že jde sám a připojí se k němu. Mezitím se bude modlit desátek za ní, za její trpělivost a pokoru, za její štěstí. Pavla se k Dominikovi přidává těsně před vesnicí, to už má Dominik domodlený celý růženec. Vede jí najisto do nedalekého stavení. Nezvoní. Jdou vratama přes dvůr. Pavla v domnění, že vidí majitele domu, přispěchá za mladou ženou a děkuje jí za to, že tady mohou být. Žena se směje a uvádí Pavlu na pravou míru: „ Já jsem taky poutnice, paní domu je někde na zahradě, však večer přijde, nebojte!“ Zatím si stoupnou do řady na sprchu. je tu tolik lidí... Obdivuje ty dobré lidi, kteří do svého čistého domu vezmou tolik zaprášených, cizích lidí. Udělala by to Pavla taky? Přemýšlí... možná jo..snad...ale jen 2-3...a stála by u nich, aby něco neukradli!

Můžou tu i nocovat, je tu připraveno 10 matrací a nějaké postele. To je víc, než čekali. Pavla si jde uklidit batoh do pokoje, kde budou spát a... asi si spletla dveře. Asi určitě. Je tu nemocniční postel a v ní leží starý muž. Nemá odvahu za ním přijít. Je zvyklá vidět lidi trpět, umírat, ale v nemocnici, kde jsou přístroje a je to všecko sterilní a jsou tam lékaři a sestry. Tohle je jiný. Ten pán sem patří. Je o něj dobře postaráno, to je patrné už při prvním pohledu na něj. Nevnímá- on možná, ona určitě. Pavla stojí ve dveřích jako přikovaná. Obrací se ve dveřích a chce utéct a křičet a neví kam a neví proč. Tohle se jí ještě nestalo. Má 1789 hodin praxe v nemocnici.  Tohle je to stejný! Není? Není...

Potkává majitelku domu. Je nádherná. Jakoby polkla obrovský zdroj světla a paprsky pronikaly skrz kůži ven. Jako anděl. Anděla! „Pěkně vítám a moc děkuji, že jste zavítali do našeho domů, celý rok se na vás těšíme!“

„Eee..já taky díky..kuck, kuck..jo..ehmm...jak dlouho už tu ten..ten pán je?“

„Vy myslíte manžela? Ten už je na tom 5 let pořád takhle. Naštěstí mi s ním chodí pomáhat dcera a moje kamarádka. Já už bych na to sama nestačila.“

Mše, zpěvy, modlitba před spaním, gulášek a chleba. Dominik ještě na nátlak Pavly hraje divadlo pro pobavení poutníků. Má úspěch. Pavla je ráda, že Dominik nezklamal, Dominik je rád, že je Pavla ráda. Odchází spát oba s úsměvem, vždyť jsou najezení, vykoupaní, co víc si přát? Jen ta práce, kdyby byla, to čekání je úmorný, posteskne si Pavla ještě než zavře oči.

„Dobré ráno“ zdraví Anděla a vypadá, jako by ani nikdy nešla spát. Upravená, usměvavá, jako včera večer. Kouřící konvice s čajem a pár krajíců chleba s máslem a medem čeká na poutníky, kteří ještě spí. Pavla už spát nemůže, poslední dobou to nejde.

„Můžu vám s něčím pomoct?“ chce být Pavla milá, jak je velí její vlezlá povaha, ale všechno je již na stole a ona to moc dobře ví.

„Můžete, sedněte si ke stolu a jezte. Spalo se vám dobře?“

„Jo, děkuju, postel je postel. A vůbec si tady připadám jako doma. Ten med je domácí?“

„Noo, to je můj vlastní, mám 42 včelstev a i když je mi už 80, starám se o ně sama, ale letos je to naposledy. Né že bych to už nezvládala, ale ty včely dostaly nějakou nemoc a umírají a já nemám to srdce se na to dívat.“

„Hmm..to je hustý, to vás obdivuju, to musí dát práce, vůbec tenhle velký dům a zahrada a tolik včel a ke všemu ještě ta péče o manžela...jak jste se vlastně seznámili?“ –Pavla se na to ptá všech manželů, prostě jí fascinuje to, že v jednu chvíli se ti dva neznají a potom se stane NĚCO, a ti dva se druhou sekundu už znají a chtějí spolu být celý život. No a u každýho je to NĚCO jiný.

„Děvče, to je na dlouho...“

Hodiny tikají, pára z čaje stoupá vzhůru, med kape na stůl, v kuchyni jsou jen Pavla a Anděla. Pavla přemýšlí o zaměstnání, Anděla zvedá pokličku. Hodiny tikají.

„Dobře, tak do 40 let jsem dělala farní hospodyni a starala se o pana faráře. No a on potom umřel. Starala jsem se o něho do poslední chvíle.“

Anděla se usmívá tak líbezně. Pavla nechápe, jak se z farní hospodyně mohla stát matka 4 dětí, chovatelka včel, vinařka, hlavně manželka, babička...Možná byla vdaná a na faru chodila jen vařit, ale to těžko ne?

„Když potom pan farář umřel, objevila jsem inzerát, kde vdovec se třemi malými syny hledal někoho, kdo by mu pomohl. Tak jsem neváhala a jela za ním ze severní Moravy až sem. Zamilovali jsme se, vzali jsme se a mě se ve dva a čtyřiceti letech ještě narodila dcera.“

Med kape na stůl, hodiny tikají, Pavla kouká jako tele na nová vrata, usrkává čaje a prstem utírá med ze stolu.

Chce mít pokoru a trpělivost Anděli. Čekat třeba celý život a důvěřovat Bohu, že to takhle jak to je, je skutečně správně. Nenásilně, s úsměvem...tý brďo...

„Když bylo nejmladšímu synovi 18, umřel nám na rakovinu kostí, jako jeho maminka. To bylo těžký, neskutečně těžký...“

Anděla pláče u hrnce s bramborama, Pavla si znovu spálí jazyk o horký čaj a její výraz v obličeji opět připomíná mládě od krávy.

40 let čekání a nevědění, smrt syna, nemoc manžela....Pavla je netrpělivá i při čekání na vlak, smrt blízkého zažila jen u dědečka, na kterého pořád jaksi čeká, že se vrátí.

Je čas odejít, poutníci se loučí s milou paní Andělou, která je čímsi naplněná, co jí prosvěcuje a dělá jí tolik líbeznou.

„Ehmm..děkujeme moc, bylo to tu báječný, jste pozorná hostitelka...a ten váš příběh, to je inspirující!“

„Prosím vás, nic výjimečného jsem neudělala, trocha vody a střecha nad hlavou, to je toho, však to já jsem vděčná, že jsme zavítali k nám. Vždycky se na vás s manželem moc těšíme. Tak za rok snad na viděnou. Dá-li Pán Bůh!

Dá-li Pán Bůh Pavla časem pochopí a příjme, že nezáleží na tom, CO se jí v životě stane, ale JAK to příjme. Musí důvěřovat, naslouchat a hlavně milovat, odpouštět a nestresovat se.

Dá-li Pán Bůh bude Pavla taky tak naplněná tím oslňujícím světlem a bude líbezná..možná někdy, snad.

Dá-li Pán Bůh