KCHK

Katolická charismatická konference

Kamarádka, jejíž jsem zároveň i biřmovací kmotra, mě láká na jakési setkání. Nikdy jsem o tom neslyšela, možná jsem spíš nechtěla a vždy si našla šikovnou výmluvu, proč se nezúčastnit podobných akcí. Teď je ale vše jinak. Cítím se být šťastná, přesto mi něco chybí. Třeba to něco nejdu právě tam, kdo ví.

Tak jedeme. Kamkoli přijdeme budíme pozornost. Velká krosna, cestovní taška, dvě karimatky a dva spacáky se nedají přehlédnout. Starší lidé vzpomínají na doby, kdy i oni jezdili podobně vybavení, mladí nemají na co vzpomínat, někteří nikdy ani nestanovali. „Kampak jste se vydaly, panenky?“ –„ Na takovou akci, kde bude víc lidí, jako jsme my“… Pak se ještě ptají, jestli je to na měsíc nebo na dva, při pohledu na zavazadla. Naše odpověď –Jedeme tam na dva dny- je vždy rozesměje.

Nevím, co od toho očekávat, nejedu tam s žádnými představami, takže nemůžu být zklamaná, jen překvapená.

Zahájení mší svatou na Petrově. Je tu moc lidí, sedíme na karimatce (ještě, že ji máme). Otec biskup nám žehná a přeje, ať z následujících dnů strávených na konferenci načerpáme co nejvíce potřebné síly. No uvidíme…

Druhý den, v den kdy oficiálně začíná program, se vydáváme k výstavišti. Začátek je v 9 hodin. Ideální čas, i když pravda, spát by se ještě o chvilku déle mohlo. Přivstaly jsme si, abychom se ještě porozhlédly po výstavišti a nepřišly pozdě. 15 minut cesta z bytu kde bydlíme + dalších 15 minut než se zorientujeme a zjistíme, že jsme o zastávku vedle. Naštěstí sem míří davy lidí, jdeme za nimi a cestou si zpíváme mariánské písně. Našly jsme to. Vstupujeme na obrovské prostranství a necháme se unášet davem do pavilonu, kde se má všechno odehrávat. Už z dálky slyšíme hudbu –Můj Bůh je můj štít, je mou písní. Jsme správně! Je to tu veliké, takové město ve městě, samostatný stát- kéž by ! Najdeme pavilon a hledáme místo na sezení. Jsme ohromeni. Tolik lidí jsme nečekaly. Jsou tu rodiny s dětmi, starší lidí, na pracovní den je tu i dost tatínků a maminek no a mládež. Potkáváme přátele a hned máme volné židle. Zpíváme spolu s kapelou, text je promítán na obrazovku, melodie jsou chytlavé, zpívám si je ještě dlouho poté. Den začíná modlitbou chval. Je povzbudivé vidět, jak se modlí jiní lidé, zároveň je to inspirující, umí se zcela otevřít a nenechat si nic pro sebe.

Hlavní motto celé konference je text Lukášova evangelia (Lk 10,33) – Uviděl ho a byl pohnut soucitem. Na toto téma navazují přednášející, postupně je doplňují, dívají se na problém milosrdného samaritána ze všech stran a nutí nás přemýšlet o našem vztahu k bližním, k Bohu a sobě samotným.

Začíná přednáška Dvojjediná láska (Lk 10,25-37) - P. Jacques Philippe. Trošku tajemný název, nevím, co si pod tím představit. Do ruky beru tužku a poznámkový blok. Chci psát jen to opravdu důležité a podstatné, ale už během prvních pár vět poznávám, že v řeči otce Jacquese není jediné slovo zbytečné.

- Každý den, který nestrávíme láskou je ztracený den.

- Sníme o tom, že nebudeme potřebovat Boha, proto chceme být bezchybní.

- Milovat, to vyžaduje odvahu. Odpouštět není snadné.

- Musím přijmout svoji slabost, abych přijala slabost ostatních.

- Kdo přiznává svůj hřích, už v té chvíli je zachráněn.

- Jen srdce vlhké slzami pokání se může změnit.

- STVOŘ MI NOVÉ SRDCE, PANE

2 hodiny utekly jako nic. Ještě chvíli sedíme na místech, když už se ostatní vydávají směrem k jídelně. Znovu si pročítám několik stran popsaných poznámkami o tom, že problémem není vědění, že musím milovat, ale to, jak to udělat…

Po obědě následuje druhá přednáška. Tentokrát v podání otce Vojtěcha Kodeta. Už jsem o něm hodně slyšela, ale ještě nikdy jsem neměla možnost slyšet jeho samotného. Zaměřuje se na porozumění tomu, kdo je vlastně můj bližní. Jeho slova jsme si nezapsala, jeho slova se snažím žít. Bůh je můj nebližší přítel, je to nešťastně zamilovaný ženich do mě (každého z nás) jakožto jeho nevěrné nevěsty. Působivé. Výstižné. Povzbudivé.

Po přestávce následuje mše svatá. Je tu tolik kněží. Průvod, kterým jdou k hlavnímu oltáři nebere konce. Slouží ji P. Jan Pacner. Ač je v hale několik tisíc lidí, je tu tak krásné ticho, jako by každý podvědomě dodržovat posvátné silencium, jako by v dnešním světě plném hluku člověk věděl, že jen ztišením člověk dokáže opravdově vnímat.

Večer je možnost navštívit koncert chval –John de Jong s kapelou a potom jít na ochutnávku vína.

Druhý den ráno už tolik nespěcháme, už víme kde co a jak. Skoro utíkáme z tohoto bláznivého světa plného shonu a zloby do té oázy klidu a úsměvu. Po cestě si opět zpíváme a pokračujeme v tom spolu s ostatními v hale. Opět ranní chvály a opět přednáška, tentokrát na téma "Padl do rukou lupičů..." (Lk 10,30) - P. Bogdan Stepien. Výstižná věta číslo 1 – Proč je cesta, která nevede do chámu. ..Výstižná věta číslo 2 – Svou sílu hledejte v Pánu.

(Během přestávky jsem využila možnost přímluvné modlitby. Poprvé jsem slyšela mluvit v jazyce. Poprvé jsem se otevřela a všechno svěřila Pánu. Poprvé jsme přijala fakt, že na některé věci nestačím sama a že ani nemusím. Tímto bych ráda poděkovala dvou slečnám, které za mě přímluvnou modlitbu prováděly, a které řekly slova, která jsem potřebovala slyšet a dotkly se věcí, které bych si sama ani neuvědomila ani nepřipustila. Budete-li mít někdy možnost, rozhodně přímluvnou modlitbu využijte a nebojte se, zda je váš problém dostatečně vážný).

Po obědě přišel Holub. Otec Tomáš Holub. S přednáškou na téma "Šel kolem a vyhnul se mu" (Lk 10,31). Spěcháme, tím uděláme vyhybku ve jménu většího dobra nebo ve jménu úzkosti z toho, že budu přetížen se bojím pomoci. Pane, ukaž mi hranice, které nesmím překročit, abych nebyl netečný ale zároveň se nenechal zničit. Dej mi také Pane, abych pomoc uměl přijmout.

Večer se chystal bohatý program, různé přednášky, adorace , dokonce i biblické tance, (které bych si ráda vyzkoušela) ovšem musely jsme domů. Nerady. Pořád jsme probíraly ze všech stran, jestli tady nemůžeme zůstat alespoň do soboty – nemůžeme. Šla jsem se tedy ještě s jednou milou osůbkou, rozloučit do kaple. Byla zde po celou dobu vystavena Nejsvětější svátost. Pak jsem vstala, plná pokoje a radosti z prožitých okamžiků a odcházela směrem k vlakovému nádraží. A nechávala přitom za sebou kapli, výstaviště, usměvavé lidi… Ba ne za sebou, nesla jsme si to všechno v srdci…